Teorie Kleinovy lahve

Od: Weary with Toil

Umístění: Třpytivý žebřík

K čertu, nejsem žádný teoretický fyzik, ale ujíždím na dokumentech BBC a už odmala zbožnuju fyziku.

Vesmír v podstatě prožíváme ve čtyřech dimenzích - prostor + čas. Ale ve vší té jejich šílené fyzikální matematice dává svět smysl pouze v deseti dimenzích. To ale pořád nefunguje, když se pokoušíte sjednotit makrofyziku Teorie relativity apod. a mikrofyziku, jako je ta částicová.

Dlouhou dobu převládající teorie se nazývala Teorie strun - tvrdí, že materie vesmíru se spíš než z kapkovitých částic, o jakých jsme se všichni učili ve škole, skládá ze strun. Z mnoha důvodu je těžké to pobrat, ale dejme tomu. Jako struny houslí, každá ze strun rezonuje s jinou frekvencí a stejně jako hudební struny, každá vydává jiný zvuk, takže fundamentální materie vesmíru rezonuje a produkuje s jinými vlastnostmi, čímž vytváří i různé prvky.

Problém s Teorií strun je ten, že nedokázala uvážit všechny síly ve vesmíru - gravitaci, elektromagnetismus, slabé a silné interakce jádra. Gravitace je v rámci vesmíru nepředstavitelně malá. Jak je možné, že pouhý magnet na ledničku překoná sílu gravitačního pole celé Země a zvedne ze stolu špendlík? A tak se zrodila M-teorie.

Pokud přidáte jedenáctou dimenzi (a v tomhle bodě jsem s matematiky úplně ztratil krok!), matematicky se ze strun stanou membrány. Membrány jsou zakořeněné v jedenácté dimenzi, jako jedna z těch ruských panenek, nepřekrývají se a nezasahují do sebe. Teorie říká, že elektřina, magnetismus a silně a slabé interakce se projevují v pro nás typických deseti dimenzích, gravitace protéká skrze jedenáctou dimenzi a protéká všemi, tudíž ztrácí svou sílu.

Důsledkem jedenácté dimenze je možnost vzniku celého vesmíru nebo reality, která bude expandovat v rámci námi vnímané reality a nakonec si najde místo v dimenzi jedenácté. Dokument skončil konstatováním, že se vědci přesně o něco takového pokoušejí.

Rychlá odbočka (ach bože, už musíte být strašně znudění!): Kolik stran má list papíru? Dvě, ne? No, možná…. A možná taky ne. Vyzkoušejte tohle:

Vezměte si proužek papíru a zkruťte ho tak, že utvoří smyčku, jako článek papírového řetězu. Dobře. Takže dvě strany - vnitřek a vnějšek smyčky (budeme-li ignorovat okraj papíru kvůli jeho tenkosti). Teď smyčku rozdělejte, jeden její konec otočte a spojte s druhým koncem. Sledujte povrch papíru prstem…. Bože můj! Jedna strana! Jen jedna strana!

Tohle je trojrozměrný ekvivalent dvojrozměrného symbolu nekonečna - čísla osm. Nekončící smyčka. Ve trojrozměrném světě se tento proužek papíru stává Möbiovou páskou - dvojrozměrný objekt ve třech dimenzích. Ve čtvrté dimenzi se stává Kleinovou lahví - zcela uzavřeným, na sebe odkazujícím prostorem, do kterého nemůžeme vstoupit ani ho opustit, protože každý bod vede do všech ostatních bodů. (Teď už snad chápete, kam tím vším mířím.)

Takže řekněme, že skupina předmoderních, pro zjednodušení egyptských vědců, našla způsob jak stvořit vesmír existující pouze v jedenácté dimenzi - možná aby získali absolutní kontrolu nad realitou, možná kvůli zkoumání, možná ve snaze utéct, možná náhodou. Ten by byl zcela uzavřený, jako Kleinova lahev. Takže potřebovali cestu, jak se dostat do něj a zase ven. Ale tenhle prostor byl stvořený člověkem a jako takový se nikdy zcela neodloučil od membrány naší reality. Jsou místa, kde se překrývají, o která lidé a předměty nevědomky zakopávali a přecházeli…

A tak stále další generace začaly zkoumat a vymýšlet vlastní způsoby, jak se na toto místo dostat.

Avšak jakmile byli objekty a stoje používané ke vstupu umístěné do tohoto na sebe odkazujícího prostoru mimo naší realitu a naše systémy fyzikálních zákonů, začaly se chovat jinak - staly se nepředpovídatelnými, začali expandovat a komunikovat. Začali způsobovat vlnění v membráně - možná naschvál, možná ne - a jednotlivě sekce se začali uzavírat sami do sebe… Kleinovy lahve v Kleinových lahvích, plnící se naplaveninou a odpadem všech generací, které tudy prošly.

A zde přicházíme my. Prozkoumáváme řady prostor uzavřených v prostorách, přístupné jen díky portálům - metoda, kterou naše generace vymyslela k prozkoumávání pošramocené reality stvořenou před tisíciletím - a dalšími nástoji / stroji, které se nám zachovaly od minulých průzkumníků.

Toto je má dlouhá, ale ponížená teorie.